neděle 22. února 2015

Jussi Adler-Olsen - Marco

Bohatá země s jednou z nejvyšších úrovní života na světě. Stát lákající studenty z celého svět ke studiu na univerzitách a prezentující se jako jedna z nejvyspělejších zemí. Společně s úchvatnou přírodou se z Dánska stává jednoduše ráj. Až si člověk skoro říká, jestli se na této severské zemi dá najít nějaké negativum. Odpověď můžete najít v knihách Jussi Adler-Olsena, který vám ukáže Dánsko v jeho krásné, a zároveň prohnilé nahotě.
Před představením jeho poslední knihy Marco je důležité uvést ji v kontextu Olsenovy slavné série. Ta se věnuje policejnímu Oddělení Q, které má za úkol řešit staré a zapomenuté případy. Vyšetřovací tým, jehož základna se ukrývá kdesi v podzemí policejního komisařství, vede vyhořelý a sebestředný Carl Mørck. Jeho jmenování bylo nutností, jelikož po incidentu, při němž přišel o jednoho přítele a druhý skončil ochrnutý, už ho k policii zpět vzít nechtěli. Ke Carlovi se přidává také Syřan Asad. Původně z toho Mørck nadšený není, ale postupně si s Asadem padnou do oka a stává se z nich nejen výkonné, ale i vtipné duo. I přestože si rozumí, Carl postupně zjišťuje, že mu jeho kolega něco tají. Něco, co úzce souvisí s jeho pobytem v Sýrii. Tandem oddělení pak doplní také temperamentní Rose, ze které se kromě schopné pracovnice vyklube také jiná a skoro až děsivá osobnost. Společně se tento zvláštní tým vydává do minulosti po stopách starých případů, aby učinili spravedlnosti za dost. Jinak tomu není ani v knize Marco, pátém díle, který u nás vyšel na podzim minulého roku.
Patnáctiletý Marco žije ve velkém rodinném klanu, jehož bossem je samozvaný tyran Zola. Ten nutí členy pomyslné rodiny k žebrání, přičemž jim občas vypomáhá odpornými metodami. Železná ruka drží klan pohromadě, ale Marco si uvědomuje, že chce něco jiného. Touží po dánském občanství, studiu a normálním životě. Nic neudělá, dokud se nedozví, že ho Zola chce zmrzačit, aby lépe vydělával. V tu chvíli se Marcovi změní život. V pyžamu vyběhne do noci a shodou okolností se schová v lese, kde učiní hrůzný nález. Hra začíná a do honu po Marcovi se kromě Zolových lidí zapojují také gangy z Pobaltí, nebo vycvičení mladíci ze střední Afriky. Má jít za policií nebo vše řešit na vlastní pěst? Je v Kodani vůbec někdo, komu může věřit?

Ve stejné době se Oddělení Q začíná věnovat případu zmizelého úředníka, který se vydal do Kamerunu, kde měl zkontrolovat financování jakéhosi projektu na podporu domorodců. Odtud se však už nevrátil. Marcův život na útěku se jednoho dne střetne s vyšetřováním, ke kterému by právě on měl co říct. Carl a jeho tým se rozhodne Marca najít, což ale není nic jednoduchého. Daří se mu ukrývat v ulicích Kodaně, ale ví, že to nemůže dělat věčně. Na každém rohu může čekat jeden z jeho pronásledovatelů. Čas běží.
Kniha je poměrně rozsáhlá (500 stran), což ale není vůbec na obtíž. Pravdou je, že dějová linie týkající se korupce na ministerstvu je občas matoucí, nicméně čtenář si může odpočinout u příběhu Marca, který je jasný a srozumitelný. Jak už bývá u Olsena zvykem, děj rychle odbíhá a než se člověk naděje, dočítá knihu se zatajeným dechem. Velkým problémem u knižních sérií, kterému se však nelze vyhnout, jsou často opakující se prvky. Tentokrát to je například slabší jedinec v boji proti silnému nepříteli. Pravdou však zůstává, že autor se stále snaží svá díla oživovat novými nápady, a tak bych mu tuto nepatrnou kaňku odpustil. Kromě toho se také dozvídáme další zajímavé informace o záhadné Asadově minulosti, čímž bych také rád připomněl, že jestli dáte Olsenovi šanci, začněte raději prvním dílem.


Jussi Adler-Olsen se živil jako žurnalista a nakladatel. Ve svých dílech se zabývá psychickými poruchami, jelikož jeho otec byl psychiatr, a mezinárodní politikou – minulý rok u nás vyšla kniha Washingtonský dekret. Oddělení Q je specifické především díky kritizování dánské společnosti a aktuálními tématy. V knize Zabijáci popisoval skupinu mužů z vyšší společnosti, kteří si o sobě myslí, že jsou pány tvorstva, ve čtvrtém díle s názvem Vzkaz v láhvi se zabýval sektami a unášením dětí, Složka 64 pak vypráví o dánské eugenice. Ani Marco není výjimkou – dětské gangy, přistěhovalectví a korupce jsou neustále probíraná témata. Pokud si ale myslíte, že Olsen znamená jen aktuální a vážné romány jste na omylu. Velkou součástí jeho děl je také svérázný humor, sarkasmus a v neposlední řadě také silná citovost příběhů. Smícháním všech zmíněných prvků vznikají skutečně světová díla a není divu, že na Olsenovy knihy čekají čtenáři po celém světě.

Článek ze studentského občasníku Vedneměsíčník


sobota 1. listopadu 2014

Johan Theorin - Mlýny Osudu

V létě se fanoušci Johana Theorina konečně dočkali a na pultech obchodů se objevil poslední díl Mlýny Osudu. Bohužel nemám na blog dost času, a tak se o tom zmiňuji až teď. To má nicméně svůj záměr. Nedávno totiž vyšly studentské noviny, kam jsem psal právě o této knize. Před několika dny jsem si navíc splnil sen a v Praze se setkal na besedě při festivalu Dny severu právě s Johanem Theorinem. Je to neuvěřitelně příjemný a sympatický muž. :) Přidávám odkaz na článek, který jsem napsal.

Vedneměsíčník (studentské noviny z Českých Budějovic)

čtvrtek 16. října 2014

Mons Kallentoft - Zimní oběť

Úplnou náhodou se mi do ruky dostala další severská detektivka. Kniha Zimní oběť od švédského spisovatele Monse Kallentofta, který pochází z Ljungsbro nedaleko Linkopingu. Pracoval v reklamě, jako novinář a od roku 2000, kdy mu vyšla první kniha a získala ocenění nejlepšího debutu, píše knihy. Nejvíce se proslavil sérií knih o detektivce Malin Forsové, která má nyní celkem sedm titulů. U nás vyšly knihy Zimní oběť, Letní smrt, Podzimní vražda, Jarní mrtví a Páté roční období.Kromě toho byla přeložena také kniha Food Junkie - Posedlý jídlem. Mons Kallentoft je totiž vášnivý jedlík a patří mezi 50 porotců, kteří vybírají nejlepší restaurace na světě. 
Kniha Zimní oběť je první ze série Malin Fors. Autor nás zavede do svého rodného města v tuhé zimě, kdy lidé pokud možno nevychází z domu a zamrzá topení. Jednoho dne ráno je objeven pověšený muž na opuštěném stromě. Je nahý, tělo má zničené a vše nasvědčuje tomu, že o sebevraždu nejde. Malin a její kolegové se pouštějí do pátrání po vrahovi, který se ukrývá ve tmě. Snaží se rozmotat zamotané klubko osob, které by s vraždou mohli mít něco společného a chvíli se zdá, že případ zamrzne na bodu mraz. Nebo spíše někde okolo mínus třiceti. Zima bude tuhá a vypadá to, že tajemný stín se svou prací ještě neskončil.
Kniha je poměrně obsáhlá (cca 440 stran) a objevuje se v ní hodně postav. Čímž vás nechci odradit, protože to není nic co by kazilo dojem knihy. Naopak. Děj je promyšlený, zajímavě se vyvíjí a autor do něj zasazuje ještě víc. Zvláštním, specifickým jazykem popisuje své rodné místo a stejně poutavě s situace, které se v knize odehrávají. To pro mne byl jeden z nejlíbivějších faktorů knihy, krátké a vystihující věty plné nejzvláštnějších spojení. Jediné, co mi vadilo byl fakt, že jsem v knize postrádal akčnost. Obecně jsem byl ale velmi příjemně překvapen. Kdybych byl hodně odvážný, přirovnal bych některé prvky k J. Theorinovi (místo, kde vyrůstal, knihy rozdělené na roční období, osudovost), ale možná jen přeháním. Udělejte si názor sami a rozhodně dejte M. Kallentoftovi šanci.


neděle 17. srpna 2014

Dan Vyleta - Pavel a já

Do poválečného Berlína vtrhla krutá zima. V roce 1946 je navíc město rozděleno na několik sektorů a zdá se, že je jeden nebezpečnější než druhý. Lidé umírají. Ženy jsou znásilňovány. Vypadá to, že i když válka skončila, dobře ještě nějaký čas nebude.
Ve smutném a zničeném Berlíně však vznikne zvláštní vztah. Tichý Pavel, který má nemocné ledviny a trpí jako zvíře se seznámí s mladým chlapcem Andersem. Tráví spolu čas, čtou si, až jednou přijde den, který změní jejich životy.
O patro výš nad Pavlovým bytem hraje krásná a tajemná Soňa na piano. Po schodech vystupuje Boyd, Pavlův kamarád. V ruce má kufr a v něm ukrývá nehezké překvapení. To zatáhne Pavla a jemu blízké do podivného spiknutí. Teplota stále klesá a věci se dávají do pohybu. Jde z téhle podivné situace vůbec vyváznout se vzduchem v plicích? Nevypadá to.
Moc jsem se těšil na příběh, který mě zavede do poválečné doby, protože i to je koneckonců součástí války. Z toho jsem byl ale po přečtení doslovu zklamaný. Poměrně dost věcí z děje je totiž vymyšlených, a příběh tak trochu ztrácí na reálnosti. Samotný děj se ale autorovi povedl a navíc ho odvyprávěl příjemným a čtivým jazykem. I když kniha nepatří k nejkratším, s chutí jsem jí dočetl a mile mě překvapila. Označil bych jí jako velmi příjemný a nadějný debut.

Dan Vyleta je syn českých uprchlíků, kteří emigrovali do Německa v 60. letech. Tam také vyrostl a následně vystudoval historii ve Velké Británii. Nyní žije v Kanadě a přednáší na vysoké škole. Román Pavel a já je jeho první dílo.


středa 13. srpna 2014

Vladimir Nabokov - Čaroděj

Určitě většina z vás zná slavnou Lolitu Vladimira Nabokova. Já sám jsem jí četl už minulý rok, ale až nyní jsem se dostal ke krátké povídce Čaroděj. Dílo, které bylo dávno považováno za ztracené se našlo v 80. letech a zcela právem je dodnes srovnávané se slavnou Lolitou.
Na zhruba 50 stránkách si můžete přečíst vlastně celý náčrt Nabokovova slavného díla, ale pozor! Příběh lásky staršího muže k dvanáctileté dívce (Čaroděj) však nesmíme brát jako pouhý náčrt Lolity, jak nám ho sám autor servíruje. Čaroděj je totiž samostatná a uzavřená kniha, ve které je nám odkryta touha hlavního nejmenovaného hrdiny po děvčátku s jehož matkou se ožení, aby mohl uskutečnit svůj plán. Ten ale nedopadne úplně podle jeho představ. Zní vám to podobně, že? Dost možná.
Nabokov si pohrává se tématem pedofilie a ukazuje nám svá úchvatná slovní kouzla, jak je u něj zvykem. Příběh víceméně stejný, a zároveň odlišný oproti asi nejslavnějšímu dílu V. Nabokova, rozhodně stojí za přečtení a bezesporu je důležité přečíst si i rozsáhlý doslov Karla Theina. Lolita a Čarodej totiž nejsou dva stejné a obyčejné příběhy s perverzním základem. Nabokov si hraje s etikou, estetikou, překračováním hranic, člověkem jako takovým a ukázat vám může mnohem víc. Přečtěte si, pak ještě jednou a zamyslete se.

čtvrtek 7. srpna 2014

Časovač

Nepamatuji si, kdy naposledy jsem napsal povídku takhle rychle a skromně musím říct, že jsem s ní moc spokojený. V úryvku, který jsem sem dával jsem jednu maličkost (i když to maličkost není) upravil, ale asi to ani nepostřehnete. Doufám, že si dobře počtete a třeba mi něco málo napíšete.

Časovač - download