pátek 30. srpna 2013

Rachel Ward - Čísla: Na útěku

Jem už od malička vidí v očích lidí čísla. V den, kdy se její matka předávkovala drogami, pochopila, že tato čísla jsou data úmrtí. Každý tohle číslo má a ona ho u každého vidí. Žije u pěstounky Karen, chodí do školy a snaží se nevyhledávat oční kontakt a obecně kontakt s lidmi. To všechno se jí daří dokud se na scéně neobjeví Pavouk. Vysoký, černý, energický mladík, který se s Jem spřátelí a společně tráví většinu času. Pak se ale jednoho dne všechno zvrtne, když se v centru Londýna stane velké neštěstí. Jem společně s Pavoukem prchají z hlavního města a čeká je něco, co navždy změní životy jejich i jejich blízkých. Stíhaní policií zažijí příjemné i nepříjemné chvíle plné napětí. Dokáže Jem zvrátit osud?
Kniha se čte velice rychle, není nijak složitá. Líbí se mi jak rychle se věci vyvíjí. Žádné zdlouhavé popisování, které vás nezajímá. Je plná zvratů, napětí, sprostých slov, ale i citů a lásky. Na druhou stranu mi vadilo, jak byl příběh někdy (na můj vkus) až moc nereálný. Nebylo to často, ale takové chvíle jsem tam našel (nemyslím tím konkrétně to, že Jem vidí ta čísla). To byla pro mě jediná věc, která mi vadila.
***

středa 28. srpna 2013

Patrick Ness - Volání netvora

Třináctiletý Conor má nemocnou maminku, otce v USA, babičku se kterou nevychází, šikanují ho ve škole a nakonec se pohádá s nejlepší kamarádkou. Je na všechno sám a v noci se mu vkrádají do spánku noční můry.
Zas tak sám, ale nezůstává. Vždy sedm minut po půlnoci ho začíná navštěvovat netvor v podobě starého tisu, který roste za domem. Netvor i přes počáteční protesty vypráví zničenému Conorovi tři velmi staré příběhy, které mu mají ukázat, že věci nejsou vždy takové jaké se zdají. Nakonec chce po Conorovi, aby právě on sám vyprávěl čtvrtý a poslední příběh. Co po něm ve skutečnosti ale netvor chce? Čelit vlastnímu strachu a podívat se děsivé pravdě do očí.
Patrick Ness (*1971) napsal Volání Netvora podle námětu Siobhan Dowdové (1960-2007), která kvůli nemoci nedokázal knihu dokončit. Je to poměrně strašidelná, napínavá kniha plná poučení, pojednávající o lásce, rodině, vztazích, citech a vyrovnávání se s nejtěžšími chvílemi v životě člověka. I když byla kniha původně pro děti, myslím, že si jí může přečíst prakticky kdokoliv. Je poměrně krátká takže se s ní velice rychle poperete.
Další věc, která mne uchvátila byla mistrovská ilustrace Jima Kaye. Celou dobu jsem obdivoval ty nádherné obrázky vystihující děj a s úžasem sledoval, co dokázal Jim vytvořit. Úžasné!
Je jedno jestli vám je 10, 16 nebo 20. Přečtěte si tuhle knížku. Stojí to za to. Mně osobně dala tahle kniha mnohem víc než jsem čekal.
*****

úterý 27. srpna 2013

Vladimir Nabokov - Lolita

Po knize Jaro ve Fialtě jsem se rozhodl zakousnout se do dalšího díla V. Nabokova a to s velkým očekáváním.
Příběh je zpověď Humberta, čtyřicátníka s poněkud zvláštní vášní. Tento člověk nám vypráví svůj příběh a pouští nás do své minulosti, kterou právě ona vášeň velice silně ovlivnila. Odkrývá nám tajnou erotickou touhu po tzv. 'nymfičkách'. Velice mladých dívkách, které Humberta přitahují. Když se pak dostane k pro něj úchvatné, dvanáctileté Dolorez Hazeové, s jejíž matkou se ožení, líčí nám Humbert několik dlouhých let jejich více než zvláštního vztahu a v podstatě jeho života. Života plného smutku, prázdnoty, ale i touhy, lásky a citů, které jejich vztah provázejí. Humbert se s bolestí i radostí prokousává tím, co všechno se svou drahou Lo, Lolou, Lolitou zažil a podává nám místy až děsivý popis jeho vztahu k mladé Dolorez.
Tato šokující, bolestná zpověď o zakázaném citu a neopětované lásce zasáhne snad každého i přesto, že od této doby uběhlo více než 60 let. To jak Nabokov úchvatně vrství knihu a vkládá do ní trochu ironie a humoru je špička tohoto mistrovského díla.
Jediná věc, která mi na knize vadila, bylo někdy až zbytečně zdlouhavé popisování některých věcí. Pravdou je, že právě to u Nabokova zbožňuji, ale v některých částech (názvy hotelů apod.) si to autor mohl odpustit. To je pro mne jediná piha na kráse Lolity.
****


neděle 25. srpna 2013

Simulace podzimu

Dnes ráno jsem se probudil do dalšího srpnového rána. Tohle bylo ale jiné. Vzbudil jsem se a okamžitě jsem to cítil. Koncert. Žádné dusno a horko, ale chlad a déšť. Chvíli jsem jen ležel a naslouchal dopadajícím kapkám, které se mi snažily něco našeptávat. Ten zvuk mě neuvěřitelně uklidňoval. Bylo to tady. Jen pro mě. Poté jsem došel k oknu a viděl tu nádheru. Déšť, pravidelné zvuky automobilů přejíždějících po mokré silnici a všude přítomný čistý a chladný vzduch. Evokovalo to ve mně nádherný pocit podzimu. Toho teplého i studeného, smutného i veselého, toho tak strašně mě vystihujícího podzimu. Vždycky, když tohle vidím/cítím je to jakoby celá moje mysl explodovala. Cítím, že do tohohle scénáře zapadám. Zbožňuji to. Připadá mi, že se tady mísí bezmoc i naděje. Nevidím jen černo, ale naopak cítím, že věci můžou být i dobré. Záleží jen a jen na nás.

středa 21. srpna 2013

Koukáme

Jak nahlížíme na člověka jako na jednotlivce? Podle čeho ho posuzujeme? Když kolem nás projde někdo cizí, co uděláme jako první věc a co nás napadne?
Dnes jsem si všiml něčeho, co je zřejmé, ale na druhou stranu děsivé zároveň. Dám vám příklad: Jdete po ulici v normální všední den a proti vám z rohu vyjde nějaký člověk. Co uděláte jako první věc? Podíváte se na něj a zcela určitě si okamžitě uděláte nějaký názor. Nic konkrétního, jen obecného. Něco jako: Hrůza, dobrý, nic moc, nezajímavý apod. Otázkou tady není jaký si uděláte názor, ale jak si ho uděláte. Musím se přiznat (a věřím, že rozhodně nejsem sám), že já dost často 'sjedu' jako první věc oblečení. Pochopitelně hned pak obličej atd., ale ta první věc je prostě většinou oblečení. Dost často jsem si všiml, že kolem mě dotyčný prošel a já si jen podle oblečení řekl, že to je nějaký trouba nebo naopak, že to je někdo zajímavý. Pochopitelně se v tom, jak se oblékáme, odráží něco z nás. Část naší osobnosti. Ale na druhou stranu, je správné posuzovat člověka, byť cizího který kolem vás jen projde na ulici, podle oblečení? Myslím, že ne. Většinou. Může kolem mě projít mladý muž, oblečený celý v černé, po těle řetězy, na rukách kožené rukavice a já si řeknu: Proboha co to je? Je to prostě první reakce, člověk za to nemůže. A co když je onen neznámý ve skutečnosti chytrý, vtipný a sympatický? To mě ale hned nenapadne, protože ho na první pohled odsoudím. Občas se mi to stane. Neříkám, že pořád, ale občas mám takováhle 'setkání' a pak si po chvíli řeknu: Co když jsem udělal ukvapený závěr?
Pochopitelně ale můžu potkat člověka, ze kterého není cítit nic moc dobrého. Tady není co řešit. To je (jako u všeho) druhá strana mince.
Tohle všechno jsme si udělali sami. Prostě to tak je. Takhle naše společnost funguje a zcela jistě se to nezmění.
Jen bych chtěl říct, že by jsme si měli dávat pozor na tyhle unáhlené závěry a snažit se nejdřív zamyslet se nad tím, jací asi jsou lidé, kteří kolem nás chodí a neodsuzovat je.
Vím, že tohle je takové klišé, ale mám pocit, že občas se musí říct něco, co je zcela zřejmé.

pondělí 19. srpna 2013

Dneska je pondělí

Tři ráno. Dost pozdě, ale před chvilkou jsem měl kafe a ani trochu se mi nechce spát. Dnes jsem dočetl další knihu. F. M. Dostojevskij - Bílé noci. Krátká povídka, vyprávějící příběh dvou mladých lidí, kteří se po čtyři noci potkávají na nábřeží Petrohradu. Krásná kniha. Nemůžu si pomoct, ale zatím jsem nepřečetl nic co by se mi od Dostojevského nelíbilo. Píše smutně, ale zároveň tak nádherně. Slast. Je to jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a to už od doby, kdy jsem si od něj přečetl první dílo - Něžná.

Štve mě jak ty dny rychle utíkají. Za chvilku to přijde. Fuj. Ale nějak se to bude muset zvládnout. Prostě to musí jít. Protože většinou platí, že když člověk chce tak to jde. Většinou. A tohle je bez pochyby ten případ.
Zítra mají konečně přijít bouřky. Konečně! Už mi ty horka lezou na nervy. A strašně se těším na to podzimní počasí. Už aby tady bylo! Zbožňuji to.

neděle 18. srpna 2013

Vladimir Nabokov - Jaro ve Fialtě

Ještě předtím než jsem se zbláznil do skandinávské literatury, jsem si oblíbil literaturu ruskou. Po poměrně dlouhé době jsem se k této četbě znovu vrátil a do ruky se mi dostal spisovatel Vladimir Nabokov (1899-1977) . Nikdy jsem od něj nic nečetl, ale byl jsem plný očekávání!
Jaro ve Fialtě je sbírka čtyř povídek - Mademoisell O, První láska, Aurelián a Jaro ve Fialtě. Povídky, které představují autora slavné Lolity (na kterou se také chystám) údajně v trochu jiném světle.
 V povídkách Mademoisell O a První láska se spisovatel vrací do svého dětství. Vzpomíná na svou guvernantku, první lásku, lidi a věci, které měl i neměl rád. Díky své paměti a obdivuhodné představivosti se vrací do doby, kdy vyrůstal a díky mistrovskému hraní se slovy si tak můžeme vychutnat některé momenty, které malý Nabokov prožil. I když je tento čas dávno pryč, autor nás uvádí do vzdálené minulosti jakoby se stala včera. Povídka Aurelián vypráví příběh zvláštního a především obyčejného člověka a jeho cestu za nedosažitelným snem, který souvisí s tajnou vášní. Příběh o smrti, která může sny roztříštit nebo splnit. Poslední povídka Jaro ve Fialtě je příběh o zvláštním a netradičním vztahu dvou lidí. Mimoto je příběh nádhernou ukázkou osudu a času jako takového.
Všechny povídky jsou napsané v jiném roce a na různých místech. V Nabokov totiž dost cestoval. Narodil se v Petrohradě, poté žil v exilu nejprve v Berlíně, Paříži a roku 1940 ve Spojených státech. Roku 1960 se usadil ve švýcarském Montreux, kde zemřel.
Kniha je velice krátká a dokážete ji zhltnout během chvíle. Je to příjemné, i když ne vždy veselé čtení. Což mně osobně ani trochu nevadí (spíš naopak!). Příběhy samy o sobě jsou zajímavé a poutavé, ale věc která se mi líbila nejvíc bylo to jak si autor neustále hraje se slovy. Chvilkami jsem si připadal jako kdybych sledoval koncert slov, který dokázal Nabokov mistrovsky složit.
Čtivá kniha, která vám jen tak nedovolí přestat číst.
Rusko opět nezklamalo a už se moc těším na Lolitu!
*****



sobota 17. srpna 2013

Noc noc má moc moc.

Pár dní jsem sem nic nenapsal. Hlavně protože nebyl moc čas a také jsem měl takovou psací pauzu. Byl jsem trochu bez nápadu a opravdu nerad se nutím do psaní. Myslím, že to nemá vůbec cenu, když se do toho přinucuji. Nikdy jsem proto nenapsal nic z donucení. Ale nemohu říct, že jsem za ten týden nic nestvořil. Napsal jsem svou první povídku a musím přiznat, že mě to dost bavilo. Hodlám psát dál a až uznám za vhodné, možná to dám i sem. Prozatím ale píšu jinam a mé povídky zůstanou víceméně v anonymitě. Prozatím.
Dnes jsem stál v noci venku a sledoval oblohu. Je to jedna z nejzvláštnějších a nejkrásnější věcí, co může člověk vidět. Stačí mi krátká chvíle a přijde mi jakoby všechna fantazie v mé hlavě vybouchla a neskutečně se vyřádila při tom pohledu. Představuji si, co všechno se tam asi odehrává. Nepřipouštím si, že to pohybující světlo by bylo letadlo, ale UFO nebo něco podobně tajemného. Moc rád se také snažím představit si ty dálky. Jak daleko je asi ta hvězda, která tak jasně září a mírně se třepotá ve tmě? Neskutečně daleko a já si to nikdy nebudu umět představit, ale i tak to budu dál zkoušet. Ten pocit se mi líbí, ale zároveň mě děsí. Připadám si neskutečně nicotně, ale zároveň důležitě, protože jsem součástí něčeho obrovského. Noc je kouzelná.
Je tu ještě jedna věc. Chtěli by jste abych zde psal i o knihách, které jsou trochu starší? Zajímalo by mě jestli o to stojíte. Já myslím, že by to snad nemělo vadit, protože jestli je ta kniha dobrá a baví mě, je úplně jedno jestli je nová nebo trochu stará. Každopádně by mě zajímalo co si o tom myslíte vy.

pondělí 12. srpna 2013

Co bylo Co bude

Už je za námi více jak polovina prázdnin. Hrozné. Strašně rychle to utíká a škola se neúprosně blíží.
Do konce prázdnin bych chtěl pořád číst, co to půjde a také pochopitelně psát jak jen budu moct. Zítra jdu do knihovny se seznamem delším jak test na chemii (fujtajbl!) takže dál budu pokračovat v recenzích. Dále už asi bude hotové hororové video, kterému jsem se v poslední době moc nevěnoval. Zkrátka na to nebyl moc čas. Každopádně to, co zatím mám vypadá dobře a jsem s tím spokojený. Zbytek prázdnin si chci užít, jak jen budu moct. Uvidíme. Teď chci být s panterkou, brazilkou a s lidmi se kterými se přes rok není moc možnost vidět. Pak se také pomalu rozvíjí jistý návrh, který souvisí s tím jak jsem přemýšlel o tom, že začnu psát něco jako povídky. Vypadá to dobře. Hodně dobře. Těšte see. Také návštěvnost blogu překonala hranici první tisícovky a při té příležitosti jsem přemýšlel o změně vzhledu. Nejsem si tím ale úplně jistý takže pokud chcete, v pravé části vedle článku je otázka, na kterou by jste mohli odpovědět. Emmett děkuje.
Mimochodem! Dnes jsem narazil na skotskou kapelu Chvrches a celý večer neposlouchám nic jiného! Tahle banda z Glasgow hraje velice osobitý electronic synthpop, do kterého zatahují i skotské prvky. Delikatesa pro uši! Tady máte rozhovor s kapelou v době kdy hrála v Praze. Předskakovala dokonce Depeche Mode.
Teď jdu spát protože mě zítra čeká brigáda. Sad Kuba.
Mějte se hezky a užívejte si zbytek prázdnin.

.



sobota 10. srpna 2013

Jo Nesbø - Netopýr

Po knihách, které byly spíše na přemýšlení jsem se rozhodl přečíst si pořádnou detektivku. Shodou okolností se mi do ruky dostala kniha, o které jsem psal v recenzi Jo Nesbø - Lovci hlav. První z deseti případů Harryho Holea. Netopýr (1997, česky 2013).
Jo Nesbø (1960) je světoznámý norský spisovatel a hudebník. Kromě kriminálních románů píše také knihy pro děti. Za svou tvorbu získal řadu domácích i zahraničních ocenění. Právě kriminální román Netopýr odstartoval jeho kariéru. První detektivka s Harrym Holem okamžitě zaznamenala obrovský úspěch. Následovaly další knihy této série: 1998 Šváby (vyjde 2013), 2000 Červenka (vyjde 2014), 2002 Nemesis (česky 2011), 2003 Pentagram (česky 2011), 2005 Spasitel (česky 2012), 2007 Sněhulák (česky 2013), 2009 Levhart (vyjde 2013), 2011 Přízrak (vyjde 2014). V létě 2013 vyjde v Norsku další díl Policie (český překlad nejspíše 2015). Nesbøho kriminální romány byly přeloženy do 40 jazyků a prozatím se jich prodalo přes 17 milionů výtisků po celém světě.
Kriminální román Netopýr se odehrává v Austrálii, kde je nalezena mrtvá norská dívka, která byla s největší pravděpodobností zavražděna a znásilněna. Osloská policie vysílá do Sydney Harryho Holea, který zde má sekundovat místní policii při vyšetřování a zároveň si odpočinout od psychických problémů a alkoholu. Jeho vinou totiž zemřel mladý policista. Harry, ale rozhodně nechce jen přihlížet a tak se postupně dostává do prostředí drog, pasáků, boxerů, bezdomovců a původních austrálců. Rozhodně to pro něj není klidná dovolená u moře, obzvlášť potom co společně s australskými kolegy zjistí, že má nejspíš co dočinění se sériovým vrahem blondýn. Harry zde potkává austrálce Andrewa, krásnou švédku Brigitu a plno dalších zajímavých postav, které více či méně ovlivňují jeho pobyt v zemi koal, klokanů, krásné přírody, ale i prostituce, lží, faleše a drog.
Musím přiznat, že jsem se bál číst tuto knihu, protože jsem si na ní udělal příliš velké očekávání a čekal jsem opravdu to nejlepší. Měl jsem proto strach, že mne kniha zklame. To se ale ani trochu nestalo a naopak spíš mé očekávání překonala. Přesně TAKHLE si představuji kriminální román. Kromě toho jak skvěle je dílo napsané takže se naprosto dokážete vcítit do děje musím ocenit i ty věci, které tak úplně do příběhu jako takového nezasahují. Trefné komentáře, zajímavosti o Austrálii a chytré postřehy, které člověka zkrátka baví, neomrzí, vždy překvapí a navíc poučí. To je na knize prostě perfektní. Pochopitelně i děj jako takový a jeho rozvíjení je famozní. Postupné odkrývání souvislostí vyvrcholující ve velké finále. Autor vás stále drží v tempu a nechce, aby jste ani na chvíli od děje odešli. Což se mu víc než působivě daří. Přesně tohle očekávám od krimi románu.
Abych nezapomněl. Kromě policie, drog a podsvětí se zde také objevuje milostný románek se švédkou Brigitou. Ještě aby v pořádné detektivce chyběla krásná žena, která okouzlí hlavního hrdinu! Možná si řeknete, že tuto knihu přechvaluji a používám až moc komplimentů, ale podle mě si to Netopýr rozhodně zaslouží. Pro mě jeden z nejlepších detektivních románů, co jsem kdy četl.
*****

čtvrtek 8. srpna 2013

Rychlovka

Řekl jsem si, že o prázdninách sem budu psát, co to půjde.
Tímto tedy oznamuji, že žiju, akorát teď není moc čas. Snažím se číst co to jde, trochu jsem po hoodně dlouhé době koukl na švédštinu a pomalu na mě doléhá strach ze září. Fuj. Snažím se to ale vypouštět, protože mám před sebou ještě měsíc a ten bych chtěl využít, co jen to půjde. Jinak asi nic moc nového není. Nevím, kdy se sem zase dostanu, abych něco napsal. S největší pravděpodobností po víkendu se tady objeví pár řádků a také napíšu něco málo o další knize. Další Norsko, pochopitelně. Tentokrát to nebude nic o přemýšlení, citech, vztazích apod., ale pořádná detektivka. Těšte se!
Moc nepočítám s tím, že někdo z vás odpoví, ale zkusím to. Jaké prázdniny máte vy?

úterý 6. srpna 2013

Erlend Loe - Doppler


Po příjemném hledá v knize Naivní. Super. jsem se rozhodl pustit se do dalšího díla Erlenda Loe a to s velkým očekáváním!
Kniha Doppler vypráví příběh hlavního hrdiny Dopplera, který má rodinu, 2 děti, pěkný dům a obří přirození. Zkrátka asi vše co si může muž v jeho věku přát. Spokojený a zabezpečený život. Avšak jednoho dne se díky naprosto bezvýznamné událost - pádu z kola - věci změní. Respektive Doppler a jeho hodnoty se změní. Rozhodne se odstěhovat se do lesa, kde má výhled na část Osla. Zde stanuje a jednoho dne zabije losici. V této chvíli se na scéně objevuje Dopplerův nový přítel - její mládě, které Doppler pojmenuje Bongo. Doppler na tomto místě přemýšlí o hodnotách. O tom co měl, ale teď nechce. O tom co mu lezlo krkem a o tom co je mu teď najednou jedno. O lidech, které nenávidí a proto se rozhodl být sám, protože mu to přijde správné. Sledujeme myšlení hlavního hrdiny a odhalujeme co považuje za správné a co za špatné. Odhalujeme jeho hledání životní pravdy a hodnot. V příběhu se objeví i další více než zajímavé postavy, které zasahují do Dopplerova života v době stanování.
Kniha je jednoduše napsaná a dobře se čte. Nemá moc stránek a dokážete ji zhltnout za poměrně krátkou dobu. Jediná věc, kterou musím vytknout a která se mi na knize nelíbila byl příběh jako takový. Muž si způsobí otřes mozku po pádu z kola a zahodí všechno co budoval a tráví každý den s losem, kterému zabil matku a podobné věci, které mi jaksi...nepřijdou úplně reálné. Na druhou stranu, ale neříkám, že se to nemůže stát. Koneckonců na to vám může stačit jedna z Dopplerových teorií o tom, že Norové jsou divní. Pochopitelně ale tuto tézi rozvíjí trochu rozsáhleji. To je jediná věc (a řekl bych že poměrně důležitá), která mi kazí dobrý dojem z knihy. Možná mi to ale přijde nereálné, protože prostě nejsem Nor.
Je to kniha pojednávající o důležitých, zajímavých a aktuálních věcech, ale v (pro mě) trochu nereálném příběhu. Když vezmu klady a protiklady, převažuje u mě spíše to dobré a knihu určitě mohu doporučit.
***

neděle 4. srpna 2013

Koupání, talking a chuť něco dělat

Dnešní odpoledne jsem strávil u vody s kamarádkou a (i když to dělám hodně málo) prozradil jsem jí, že mám blog, kam píšu. Trochu jsem se bál. Nevím proč. Asi se trochu stydím ukázat to někomu kdo mě zná osobně. Vlastně ani nevím proč. Každopádně si něco přečetla a první věta byla: Přemýšlel jsi o tom, že by jsi začal psát povídky? Zarazilo mě to. Hodně. A udělalo ohromnou radost, protože to samé mi už řekla i Lousie. Trochu o tom začínám přemýšlet. Možná, že něco napíšu a dám to sem. Nebo si budu psát jen tak pro sebe.
Bavili jsme se taky dost o knížkách a dozvěděl jsem se o jedné stránce: goodreads.com. Založíte si tam účet a označíte knihy, které jste přečetli, které chcete přečíst nebo které právě čtete. Líbí se mi to. Je to dobrý nápad a dobrý způsob jak si najít něco nového na čtení. Kdyby jste si tam náhodou někdo založil účet, napište mi ho do komentářů. Neznám moc lidí, kteří by zde byli.
Byl to dobrý den, příjemně jsem si odpočinul a dostal jsem chuť víc psát a víc číst. Momentálně čtu další knihu od Erlenda Loe takže bych sem brzo měl zase něco málo napsat.
Mimochodem by mi udělal radost nějaký ten komentář. Jestli se vám něco líbí nebo nelíbí, jestli s něčím souhlasíte nebo nesouhlasíte tak budu rád, když to sem napíšete. Člověk z toho má lepší pocit, když vidí, že s ním lidi komunikují. Ať už negativně nebo pozitivně.

pátek 2. srpna 2013

Erlend Loe - Naivní. Super.

Erlend Loe (*1969) je jeden z předních současných norských autorů a je považován za nejvýznamnějšího představitele norského naivismu. Tento směr se v norském písemnictví objevil jako reakce na přeestetizování literatury (90. léta 20. století). Mimo jiné je autorem knížek pro děti a také několika úspěšných filmových scénářů. Erlend také zavítal do Česka a při této příležitosti poskytl tento sympatický nor rozhovor.
Naivní. Super. Je jednoduchý román o složitých věcech, který pojednává o hledání. Hledání ztracených jistot, sama sebe, perspektivy a smyslu života. Hlavní hrdina je mladý a osamělý muž, který se ztrácí v dnešním světě plném zmatku a chaosu. Chybí mu pevný bod. Něco díky čemu najde ztracenou rovnováhu a orientaci. Rozhodně ale nic nezahazuje a hledá. Hledá něco, co by mu pomohlo a dávalo smysl, protože to je to, co potřebuje. S tím vším se vypořádává velice zajímavými a svéráznými způsoby. Příběh o jistotách, citech, vztazích, čase, seznamech, tlučení, přátelství, smyslu života a perspektivě. Přesně tohle je Naivní. Super.
Pro mě osobně to byla jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu četl. Myslím, že právě věta: Jednoduchý román o složitých věcech je naprosto vystihující. Kniha je jednoduše napsaná, což nás perfektně uvádí do myšlení hlavního hrdiny, ale zároveň pojednává o složitých věcech. Ve výsledku tvoří tento kontrast super, čtivou knihu, která navíc osloví i svérázným humorem. Jen velice těžko se od ní odtrhnete a když budete chtít můžete jí za chvíli přečíst. + rozhodně si z ní něco odnesete.
****



čtvrtek 1. srpna 2013

Náctiletí

Včera jsem na twitter napsal pár vět, které mne napadly, když jsem přemýšlel o tom, jak vypadá život dnešních náctiletých. Nad touhle myšlenkou přemýšlím poměrně často. Hlavně protože hodně používám sociální sítě a vidím, co všechno se zde odehrává. Děsí mě to.
Jsou zde 13 leté děti, které mají facebooky (především dívky), kde tráví drtivou většinu jejich času. A čím? Dávají si sem fotky jejich 'nejlepších kamarádek', kterých je stejně jako brad našeho prezidenta Miloše Dejmichlast Zemana a píší k nim srdceryvné slohy, hodící se možná tak do televizních novin nebo špatné telenovely. Já chápu, že v dnešní době je zkrátka nemožné, aby se k těmto věcem náctiletí nedostali, ale řekl bych, že to z části musí být chyba rodičů, kteří se o své děti dost často vůbec nezajímají. Pak to dopadá tak, že ve 14 slečna chodila s půlkou města, v hlavě má tolik pilin jako make upu na obličeji a jediná starost je fíbíčko. PROČ? Ano, nadávám na tyhle podivné existence, ale ve skutečnosti je mi jich spíš líto, když to tak dennodenně vidím. Nechci to házet jen na rodiče, pochopitelně je zde plno jiných činitelů, které vedou k totálnímu vymývání mozků dnešní generace.
Je zde ale jedna věc, která mě děsí ještě víc. Může mi někdo prosím vysvětlit, jak je možné, že podobný 'lifestyle' preferují už děti cca kolem 10 let? Je to normální? Ty děti přijdou o tolik věcí, které my jsme zažili a oni? Sedí u fb a mačkají tlačítko F5. Mrzí mě, že to takhle teď je. Respekt rodičům, kteří se snaží své děti držet od tohoto zla co nejdále.
Na druhou stranu si o to víc vážím toho, co jsem zažil já v jejich věku. Pochopitelně už jsme měli věci jako PS2 a později i bohužel facebook, ale bylo nám jedno, co si kdo o nás myslí. Přál bych to i dnešním náctiletým.
Pozéři everywhere.