Grzegorz Gortat - Potkani a vlci

Kniha Potkani a vlci nás přivádí do prostředí, kde se pohybuje patnáctiletý Henrik. Chlapec, který se považuje za pravého Poláka a jeho hlavní ikona je Adolf Hitler, je členem spolku podobně smýšlejících mladíků v polském Krakově. Ví ale vlastně, jaké postoje zastává?

Po rvačce, do které se Henrik dostane, nás autor přenese do druhé světové války, přesněji do koncentračního tábora Auschwitz II - Birkenau. Čtenáři se naskytne krutě upřímný pohled na život v koncentračním táboře, kde si nikdo nemůže být ničím jistý a kde se bojuje o každý další den.
Vysoké komíny se tyčí nad táborem, kam se hrnou transporty s Židy z celé Evropy. Těm je řečeno, že se umyjí, dostanou najíst a budou pracovat. Pak se za nimi zavřou těžké dveře a o několik chvil později začne z komínů stoupat kouř. 

Polský spisovatel Grzegorz Gortat, který získal například ocenění v soutěži IBBY Kniha roku 2006 nebo cenu Polské společnosti knižních vydavatelů, napsal silný a krutě upřímný popis života v koncentračním táboře na pozadí poutavého příběhu. V relativně krátkém díle se skrývá nejen poučení o světové válce, ale díky samotnému příběhu také zamyšlení nad hodnotami a životem jako takovým.

Jussi Adler Olsen - Washingtonský dekret

J. A. Olsena si čeští čtenáři oblíbili díky sérii knih o detektivním Oddělení Q. Dosud u nás vyšly knihy Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v láhvi, Složa 64 a na podzim se můžeme těšit na pátý díl Marco. Nakladatelství Host nám nyní přináší další jeho dílo Washingtonský dekret, který vyšel už v roce 2006.

Bruce Jansen, všemi oblíbený politik se jednoho dne vydá na výlet do Číny, kam sebou vezme ještě několik výherců televizní soutěže. Stane se velké neštěstí, které poznamená a sváže dohromady všechny účastníky a navždy ovlivní jejich život víc, než si dokážou představit.
O několik let později vyhraje Jansen s přehledem volby a stane se americkým prezidentem. Během oslav jeho jasného vítězství se však stane další velké neštěstí. Atentát, při kterém zemře Jansenova manželka, ho naprosto změní a prezidentovo chování začíná být podivnější a podivnější. To rozběhne kolotoč šíleností, které postihnou celé USA. Prezident ruší ústavní práva amerických občanů a země se dostává do situace, kdy jsou cenzurované televize, rádia, noviny. Lidé odevzdávají zbraně a od určité doby nesmí ani vycházet z domů. Střety milicí a armády si vyžádají nespočet mrtvých. Lidé dokonce mizí a nikdo neví kam. Dokáže tohle šílenství někdo zastavit a stojí za tím vším opravdu jen Jansen?

Příběh, který se zdá být naprosto nemožný, překvapí tím, jak snadno se něco takového může stát, což také autor v knize vysvětluje. Obzvlášť v dnešní době je toto téma neuvěřitelně aktuální a Olsen se ho zhostil opravdu skvěle. Kniha je poměrně dlouhá, ale velice čtivá. Neustálé napětí drží čtenáře při smyslech a ani na chvíli vás nenechá vydechnout. Pravda je, že by se našlo určitě i několik negativ, jako například tak trochu nepříjemné sestavení jednotlivých časových úseků. Pokud jste ale už četli něco od J. A. Olsena, určitě vás takhle kniha nezklame. Olsen napsal skvělý, politický thriller, který je nejen výborně napsaný, ale také až děsivě aktuální. Oddělení Q však nečekejte.

Zvíře

Povídka Zvíře se mi psala dobře. Trochu jsem se inspiroval Normandií, kde jsem před nedávnem byl a moc jsem si to tam oblíbil. S výsledkem jsem spokojený a snad se bude líbit i vám. 

Budu moc rád, když mi k ní něco málo napíšete. 

Zvíře - download

Zvíře 2. část

Uvařil si oběd, lehnul si k televizi a užíval se nerušeného lenošení a klidu. Ani si nevšiml, že usnul, a když se probudil, bylo už něco po třetí. Nakonec mu to nedalo a rozhodl se, že se půjde projít za město. Obléknul se a plný optimismu vyrazil na procházku.

Na jasně modré obloze tančilo několik bílých, načechraných mraků. Takový pohled se zde zas tak často neobjevoval, i když výjimečný nebyl, a on si ho vychutnával plnými doušky. Foukal slabý vítr, který si pohrával s listy stromů a obrovskými poli všude kolem něj. Procházel cestičkami tak dlouho, až nevěděl, kde vlastně je. Věděl ale, že nebude daleko od domova.

Šel a hlavou se mu honilo nespočet myšlenek. Za sebou najednou uslyšel zvuk bruslí a jemný smích několika dívek. Neotočil se, a když kolem něj projely, usmály se a pozdravily ho. Byly to studentky ze třídy, kterou neučil. Zbýval jim poslední rok a on si prohlížel jejich nohy v krátkých šortkách, po kterých stékal pot. Sexualita mu byla po praktické stránce dost neznámým tématem. Kdyby někomu, koho znal, řekl, že je panic, určitě by mu to nevěřil. O to víc pro něj bylo těžší zvládat podobné situace a kolikrát měl pocit, že se neovládne a provede něco špatného. Moc moc špatného. V hlavě mu však vždy něco našeptávalo, že to špatné není.

Když jejich krásná těla zmizela za kopcem, ignoroval už odeznívající erekci a začal se vážně zajímat o to, jak se dostane domů. Se znechucením se podíval na hodinky, když zjistil, že je už skoro osm hodin.

„Je čas,“ zašeptal nikomu a pomalu se rozhlížel. Stmívat se začne až chvíli po 11, takže má docela dost času. Nakonec se ale rozhodl, že si zkusí někoho stopnout. Šel po silnici a na ukazateli zjistil, že mu do města zbývá ještě slušný kus, a tak doufal, že mu někdo zastaví. Chvíli po deváté u něj zabrzdilo malé autíčko, ve kterém seděla sympatická blondýna.

„Kam jedete?“ zeptala se a odhalila řadu bílých zubů.

Naštěstí měla stejnou cestu, a tak ho ráda zavezla. Povídali si o všem možném a kolem nich utíkala krásná krajina severní Francie. Jemu ale pohled sklouzával k jejím dohněda opáleným nohám. Nemohl z nich spustit oči a začal se potit. Hlas se mu nepatrně třásl, což ona nemohla poznat. Ruce zaměstnával různými pohyby. Snažil se s ní normálně komunikovat a oči mu skákaly z jejích nohou na její hrudník a zároveň sledoval, jestli už bude konečně doma.

Připadalo mu, že cesta trvala snad pět hodin, a když ho s úsměvem o ani ne hodinu později vysadila před domem, celý se klepal. Doma si udělal večeři a notnou chvíli seděl na balkoně a uklidňoval se. Bylo mu už dobře, ale takovýhle stav už hodně dlouho neměl. Pozdě v noci si lehnul do postele a rozhodl se, že další den vyrazí do města za památkami.

Dlouho se převaloval, a když konečně usnul, viděl před sebou postavu pod prostěradlem. Kdykoliv chtěl natáhnout ruku, vzdálila se a nakonec jí celý propocený dohnal a prostěradlo strhnul. Nahá bledá postava ležela na zemi a na krku měla rudou, řeznou ránu, ze které jí stékal proud krve. Tekl rovně a na bílém těle působil kouzelně. Nevěděl, jestli někdo slyšel jeho křik, když brzo ráno otevřel oči. Nevěděl ani, jestli křičel. Věděl jen to, že něco křičí uvnitř něj. Možná dál než se doposud podíval.

Ráno zabalil pár věcí a vyšel na autobus. Den vypadal téměř stejně jako včerejší a on se zase usmíval a události posledních hodin byly někde daleko pryč. Usadil se do měkké sedačky, nasadil sluchátka a nechal jeho oblíbenou kapelu Sigur Ros, aby zaplnila každý kout jeho hlavy. Hrála mu zrovna jedna z jeho nejoblíbenějších skladeb Vaka – Untitled #1. Nespočítal by, kolikrát ho rozbrečela.

Po více než hodině dorazil do města na řece Seině. Vystoupil u mostu Johanky z Arku a chvíli procházel kolem řeky, kterou křižovalo několik mostů. Před obědem se chtěl ještě podívat do jedné menší katedrály a odpoledne obejít všechny hlavní památky, které se zde nacházejí.

Procházel centrem města a prohlížel si lidi a krámky. Pozoroval detaily, všímal si maličkostí a začínal mít hlad spíše na něco jiného. Nakonec došel k malé gotické katedrále, do které nechodilo tolik turistů, ale přesto si jí už dávno moc oblíbil. Vešel do ní a okamžitě ho udeřila do nosu ta klasická vůně. Bylo zde ticho, chladno a klid. Gotické stavby měly ohromit a oslnit návštěvníka a přesně to Ragnarovi vždy udělaly. Zbožňoval to. Zároveň byly postaveny tak, aby nebylo nikdy vidět do všech míst celého prostoru. Momentálně ale nikoho uvnitř neslyšel. Šouravými kroky procházel a prohlížel si úchvatná okna ve zdobených zdech, vysoké sloupy sahající až ke stropu, pod kterým byly v celé délce katedrály okna. S pootevřenými ústy pozoroval detaily a nasával atmosféru, kterou mu stavba předávala.

Došel zhruba do půlky katedrály a zahnul vpravo, kde byl oltář a zpovědnice. V tu chvíli mu došlo, že tu není sám. U oltáře postávala drobná, mladá dívka a nenechala se jím rušit. Stála tam jako socha v krátké červené sukni, bílé košili, přes kterou měla hozené kratší světle hnědé vlasy. Sukně odhalovala většinu jejích spíše světlých nohou. Ragnarovi začalo zrychlovat srdce. Cítil husinu a kapky potu po celém těle. Měl hlad.

Připadalo mu, že mu hlava vypíná. Pomalu a tiše se vydal k ní. Nemohla ho slyšet. Jeho dech zrychloval. Když stál několik kroků od ní, zvedl hlavu a podíval se ke stropu. Z jednoho z oken seskočil vrabec a jeho drobné tělíčko proletělo směrem k hlavnímu oltáři katedrály. Vypadalo to nepopsatelně krásně. Přes obličej mu během toho krátkého momentu pohledu přejel úsměv. Jiný úsměv. Teď se najím, pomyslel si a natáhnul ruce.

Zvíře 1. část

Dnes jsem rozepsal novou povídku a napadlo mě, že by bylo docela zajímavé jí sem dávat po částech. Při nejhorším si myslím, že to aspoň chci zkusit. Nevím, v jakých intervalech jí sem budu dávat, ale rozhodně to nebudou třeba týdny. Většinou to pak bude jedna až dvě stránky, prostě nic dlouhého. Doufám, že se vám bude Zvíře líbit a uděláte mi radost, když mi napíšete cokoliv negativního, pozitivního nebo neutrálního do komentářů. Moc mě zajímá, co si o ději a popřípadě mém psaní myslíte.

Jedna důležitá poznámka. Ať už jste četli nebo nečetli některou z mých povídek, měli byste si pamatovat, že při psaní se mi honí hlavou tahle věta:

"Write hard and clear about what hurts." - Ernest Hemingway

A taky si pamatujte, že s gramatikou bojuji od základky, takže mě musíte omluvit. Učitelka do mě zasadila gramatického ďábla. Ale čert to vem. 

I přes zatažené záclony začaly do pokoje pronikat první paprsky slunce. Bylo ještě brzké ráno, ale Ragnar Hilmarson byl zvyklý vstávat v tuhle dobu, a tak už v šest hodin zamžoural do velké ložnice. Na stěnách vyselo několik obrazů, v rohu pokoje stála skříň a kousek od postele se rozkládal velký pracovní stůl s počítačem. Na to že žiji sám, tu mám zatraceně čisto, pomyslel si a usmál se.

Když se zvedl a prudkým pohybem roztáhl závěs, vtrhlo do pokoje prudké světlo. Okamžitě zaostřil a pohled, který se mu naskytl, dokázal jako každé ráno vykouzlit úsměv na jeho tváři. Už čtvrtým rokem totiž učil na střední škole v krásném, malém městečku uprostřed Normandie, jehož jméno není třeba znát, protože francouzská městečka mají kolikrát tak zvláštní názvy, že kdyby malé dítě dalo vedle sebe několik písmen, určitě by vytvořilo jeden z názvů města či vesnice.

Byla nádherná sobota a on nemusel nikam chvátat. Dnes chtěl jen odpočívat. Nic jiného. Během patnácti minut tak už v obýváku voněla káva a čerstvé toasty. Ragnar si pustil televizi a lenivě přepínal programy. Ve spoustě věcí byl neuvěřitelně vybíravý a to platilo i pro televizi. Při každém kliknutí něco protivně zamumlal, ale hned se tomu musel zasmát. Nakonec nechal běžet zprávy, které ovládl skandál prezidenta a krize, která vypukla v nejmenovaném státě na severu Afriky.

Otevřeným oknem proudila do pokoje směsice zvuků a vůní. Občas se přes ulici ozývala francouzština, občas projelo auto a z pekárny hned vedle sem proudila krásná vůně. Čas se zde jakoby zastavil, a zároveň plynul svým vlastním tempem.

Zaklonil hlavu a zavřel oči. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Ostatně jako většinu jeho života. Do Francie se přestěhoval se svými rodiči z Islandu už jako malý kluk. Šli sem, protože dostali nabídku na velmi dobře placené místo ve farmaceutickém průmyslu. Ano, opravdu tak dobrou i na islandské poměry. Do své rodné země se s rodiči několikrát vrátil. Stále ho to tam táhlo, i když zde na severu Francie byl naprosto spokojený. Vždy chtěl dělat nějakou smysluplnou práci, ve které by něco předával. Jít učit tak pro něj byla jasná volba. Bez problému vystudoval, učil na několika školách, až skončil tady. Uprostřed té druhé nejkrásnější krajiny na světě, jak sám s oblibou říkal.

Škola, kde pracoval, byla jediná pro všechny děti z okolních vesnic, a tak jí navštěvovalo opravdu mnoho žáků. Kdyby do ní vtrhl šílený zabiják, namířil pistoli na jakéhokoliv studenta a zeptal se, koho má zabít jako posledního, určitě by každý odpověděl, že Ragnara. Tak moc byl oblíbený.

Jediné, co mu vždy scházelo, byla dívka. Za život měl vztahů méně než málo a z toho jen jeden vážný, který trval pouze několik měsíců. Sám nevěděl proč. Ve skutečnosti to bylo milý a sympatický mladý muž, po kterém pokukovala nejedna žena. Pochopitelně nezapřel svůj severský původ. Do poloviny obličeje s ostrými rysy měl světlé vlasy a nad nosem, který půlil jeho souměrný obličej, číhaly modré oči. Takové oči, do kterých se podíváte a spadnete do nich. Hlubší a jasnější než východ slunce uprostřed chladného rána.

Neustále poslouchal řeči jako: „Tak co, kdy už si konečně najdeš tu vyvolenou?“ nebo „Že ty nám jí jen nechceš ukázat, viď?“  Upřímně už mu to lezlo krkem, ale bohužel. Žádná vyvolená ani nic podobného. Ragnar byl sám, a i když měl noci, kdy se utápěl v doslova děsivých snech, probouzel se propocený a podíval se do těch nejtemnějších koutů hlavy, stále si říkal, že je takhle spokojený.

Dosnídal a vyšel na balkon. Cítil se opravdu úžasně. Slunce svítilo, což se zde nestávalo příliš často, a jeho čekal den plný lenošení. Zítra si možná zajede do nedalekého, velkého města na menší výlet a přes víkend si nádherně odpočine. Plán je jasný a vypadá to, že ho nemůže nic narušit. Stál, usmíval se na lidi a snad každý druhý ho pozdravil a úsměv mu opětoval.

Rozhlédl se po okolí. Viděl zelené kopce, na kterých se pásly krávy pod azurovou oblohou. Viděl velké větrné elektrárny a jen několik aut ženoucích se klidnou krajinou. Člověk by neřekl, že zde před několika desítkami let umíral jeden voják za druhým, pomyslel si. Poté mu pohled sjel dolů na ulici. Po chodníku šla právě mladá slečna, dcera místního velmi úspěšného a známého farmáře. To ho však v tu chvíli vůbec nenapadlo. Oči měl totiž upřené na hluboký výstřih, který odhaloval její pevná ňadra, a krátkou sukni, která rozhodně neměla schovat její pevné a hubené nohy. Při chůzi se houpala a její tělo se pohybovalo neuvěřitelně ladně. Opálená kůže se leskla díky paprskům ostrého slunce.

Zakroutil hlavou, usmál se, dopil kávu a vešel do bytu. Když dveře na balkon zavíral, pomyslel si: „Ne, plán na tenhle víkend nic nenaruší,“

Stephen King - Čtyři roční období, Nadaný žák a Tělo

Nadaný žák

Druhá povídka ze sbírky Čtyři roční období vypráví příběh třináctiletého chlapce Todda Bowdena, který ve svém městě náhodou objeví nacistu a válečného zločince Kurta Dussandera. S ním se spřátelí a vytvoří se mezi nimi na jednu stranu nucený a na druhou velmi silný a zvláštní vztah. Pro rodiče se zdá být všechno v pořádku. Todd, nadaný chlapec jezdí předčítat knihy starému a nemocnému starci. Ve skutečnosti se však Kurt s Toddem baví o úplně něčem jiném.

Problém je, že Todd začne mít problémy ve škole, což vrhá špatné světlo na jeho přátelství s pro okolí neškodným Kurtem. Pod povrchem se však ukrývá horší problém než špatný prospěch.

Kurt pomůže Toddovi se školou, ale důležitější věci je teprve čekají.

Stephen King napsal další poutavou a silnou povídku, která na vás zapůsobí nejen zvláštním citem pro násilí, ale i psychickými pochody a vztahem Todda a Kurta. Pohled na chování dvou tak zvláštních osob se autorovi povedl na jedničku.

Podle Nadaného žáka byl natočen také film s původním názvem.

Tělo

Další zfilmovaná novela (Stand By Me) popisuje cestu čtyř mladých chlapců. Ti se rozhodnou najít několik mil od jejich města mrtvolu chlapce, o které se náhodou dozvěděli. Jejich vrstevník, Ray Brower, leží údajně někde u kolejí, kde ho srazil vlak. Kamarádi se tak vydávají cestu, která prověří jejich schopnosti po všech možných i nemožných stránkách.

Tělo je pro mě asi druhá nejlepší povídka, kterou jsem od Kinga četl. Doslova jsem ji hltal a přečetl jsem jí skutečně během krátké chvíle. Moc se mi líbí atmosféra, jakou povídka má a to, jak skvěle popsané je zde chování a myšlení mladíků. Bylo to jedno z těch děl, u kterých jsem cítil, že tam skutečně a opravdu jsem. Nádhera. King nás pozval do myšlenek třináctiletých chlapců, kteří si právě vytváří hlavní priority, a čeká je jedna z největších zkoušek jejich charakteru.